Lumík, který kouše

Koncem ledna prolomil český Ústavní soud jedno z největších tabu Evropského práva. Odmítl respektovat rozhodnutí nejvyšší soudní instance Evropské unie. V případu doplatků ke slovenským důchodům jednoduše řekl, že se evropští kolegové spletli a trvá si tedy na svém. V předchozím rozsudku Soudního dvora EU totiž prý "došlo k excesu unijního orgánu, k situaci, v níž akt orgánu Evropské unie vybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla, k překročení rozsahu svěřených kompetencí, k postupu ultra vires.” Nad Joštovou ulicí se stáhla mračna ze kterých začala pršet kritika od oxfordských právníků. Michal Bobek za to strážce naší ústavnosti ve svém, jako obvykle krutě vtipném a brilantním, článku v LN nazval lumíkem, který se vrhnul ze srázu.

Jan Komárek zase na blogu Jiné právo přirovnal úroveň k debatě v restauraci páté cenové skupiny. Ale proč všechen ten povyk a silná slova? Celá myšlenka Evropského práva totiž stojí na harmonizaci, zavádění stejných pravidel hry. Ve všech státech musí být ve vybraných oblastech stejné podmínky, aby podnikatelé i prostí občané věděli jak na tom jsou a nikdo jim nemohl házet klacky pod nohy. Třeba kdyby chtěl prosazovat ty “svoje” na úkor těch “cizích”. I když na něco takového si už samozřejmě v EU nehrajeme. V oficiální eurořeči se tomu říká odstraňováni bariér volného pohybu a budování jednotného trhu. Jakmile si ale jeden stát začne unijní směrnice a nařízení vykládat a ohýbat jinak než ostatní, systém se rozsype. Proto musí mít také někdo poslední slovo. Je to zkrátka jediný efektivní způsob. Možná překvapivě to nejsou bruselští úředníci, ale lucemburští soudci.

Jenže co když se evropské předpisy tak nějak úplně neshodují s těmi národními a hlavně tím nejvyšším z nejvyšších - ústavou? Její ochránci sice uznávají, že pravidla společné evropské hry dostanou zatím přednost, ale nechali si zároveň zadní vrátka. Státy se svými ústavami tady přece byly dávno před Unií (a budou tu prý i po ní). Několikrát pak hrozili, že pandořinu skříňku otevřou. Naposledy německý Spolkový ústavní soud před pár lety v případu Mangold. “Karlsruhe je takový pes, který štěká, ale nekousne,” předpovídal tehdy s úsměvem Miguel Maduro, tou dobou Generální advokát Evropského soudního dvora. Posluchači se usmáli s vědomím, že k něčemu takovému přece nemůže dojít. Nekousl.

Přitom zrovna němečtí soudci se už dávno proti Evropě postavili. Prý společné právo neposkytuje takovou ochranu nebohým německým občanům jako posvátný Grundgesetz - základní zákon daný do vínku západoněmecké demokracii americkou okupační správou. A tak dlouho - so lange - než se to změní, musí si nechat pravomoc chránit ho sami. Dva takzvané případy Solange vedly k přijetí Charty základních práv EU, která zas vzbudila vlnu nevole u nás a v Polsku. I třeba Francie a Velká Británie si našly složité právnické kličky jak vysvětlit, že něco z Bruselu má přednost před nedotknutelnou Ústavou páté republiky nebo absolutně suverénním Parlamentem. A zároveň jim v žádném případě není nadřazeno. Nikdo však neměl odvahu to vyzkoušet.

Desítky let tak zuří studená válka mezi ústavními soudy členských států a Evropským soudním dvorem o nic menšího, než kdo bude mít opravdu poslední slovo. Jestli má úplně nakonec přednost Evropské právo, nebo národní ústavy. Léta se těžké váhy předháněly v hrozbách, že teď už to ústavní soudci v nějaké zemi nevydrží a se zaťatými zuby trpěnou přednost unijního práva přece jen prolomí. A léta to nikdo neudělal. Pak přišel jeden československý důchodce.

Příznačně v průlomových soudních kauzách obvykle nejde o velké věci. Evropský soud založil právě doktrínu nadřazenosti evropského práva na základě sporu právníka Flaminia Costy o účet za elektřinu v hodnotě necelého dnešního eura. Nejvyšší soud USA v podobném případu před více než dvěma stoletími rozhodoval alespoň o jmenování úředníka Marburyho. Českému důchodci jde z pohledu evropana o pár set euro. Někteří namítají, že výše důchodu je zatraceně pádný důvod pro stížnost Ústavnímu soudu a jeho zastání. Při vší úctě ke stěžovateli - přičemž samotné označení “stěžovatel” má bohužel nespravedlivě negativní nádech - je úplně jedno, čeho se jeho případ týká. Podstatné je, že soud se tentokrát rozhodl jít do otevřeného střetu.

Rozhodně nehodlám hodnotit, jestli mají pravdu pánové a dámy v Brně nebo v Lucemburku. Hlavní je si uvědomit jakou má naše země roli v integraci starého kontinentu. Od Euroústavy, přes Lisabon, až po záchranný balíček MMF se všem složkám českého státu daří testovat hranice toho, co je v rámci EU ještě možné. Bez nás by se o tom mohly vést nanejvýš zapálené diskuse. My se toho nebojíme. Konečně, geniální instalace Davida Černého, představená v době našeho předsednictví Unii, je dokonalým symbolem českého přístupu. Doufejme jen, že ho alespoň někteří ocení se stejným smyslem pro humor jako Entropu.